Europäischer Gerichtshof (EuGH, Soudní dvůr Evropské unie) blíže vymezil unijní pojem pracovní doby u služebně nařízených cest (EuGH, rozsudek ze dne 22. října 2026 – C-420/24). Podle něj je doba cesty na místo výkonu práce určené zaměstnavatelem a zpět pracovní dobou ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88/ES i tehdy, má-li zaměstnanec stálé nebo obvyklé pracoviště a cesta se uskutečňuje mimo jeho obvyklou pracovní dobu.
Služební cesty zaměstnance se stálým pracovištěm
Kontroly na různých externích pracovištích
Spor se týkal zaměstnance rumunské společnosti působící v oblasti infrastruktury. Byl zaměstnán jako vedoucí oddělení investic, rozsáhlejších oprav a havárií. Jeho pracovní smlouva stanovila jako stálé pracoviště Iași.
Od 8. do 15. června 2021 měl zaměstnanec na pokyn příslušného regionálního ředitele kontrolovat staveniště na různých úsecích rumunské silniční sítě. Místa výkonu práce se nacházela v Suceavě, Botoșani a Focșani. Kromě toho musel jednou cestovat do sídla společnosti v Bukurešti.
Během osmi dnů zaměstnanec urazil celkem více než 1 500 kilometrů. Po cestách se v zásadě vracel do Iași ještě téhož dne; pouze z cesty do Bukurešti se vrátil až následující den. Část doby strávené na cestách připadala na dobu mimo jeho obvyklou pracovní dobu.
Dopravní prostředek určený zaměstnavatelem
Zaměstnavatelka poskytla pro tyto cesty vozidlo. Pro cestu do Bukurešti byl navíc zajištěn řidič. Výchozím bodem i místem návratu bylo vždy stálé pracoviště v Iași.
Po ukončení jednotlivých pracovních cest zaměstnanec zaznamenal příslušnou dobu a předložil přehled zaměstnavatelce ke schválení. Ta požadovala úpravu evidence pracovní doby a odmítla proplatit celkem 31,5 hodiny strávené na cestách.
Zaměstnavatelka zastávala názor, že zaměstnanec během dotčených cest nepracoval přesčas. Doba strávená na cestách podle ní zejména nepředstavovala dobu, během níž vykonával činnost nebo plnil pracovní úkoly ve smyslu čl. 111 rumunského zákoníku práce.
Rozdílné posouzení rumunskými soudy
Zamítnutí nároku v prvním stupni
Příslušný soud prvního stupně žalobu zamítl. Podle jeho posouzení předložené důkazy nepostačovaly k prokázání toho, že zaměstnanec byl během cest k dispozici zaměstnavatelce a vykonával svou činnost nebo plnil pracovní úkoly.
Samotné zaznamenání času odjezdu a příjezdu v cestovním příkazu bez zprávy o činnosti nebo dokladu o uskutečněných jízdách nepostačovalo ke zjištění práce přesčas. Soud dále odkázal na vnitropodnikovou úpravu a rumunský zákoník práce. Podle nich je nejprve nutné požádat o náhradní volno; nárok na odměnu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud náhradní volno není poskytnuto ve stanovené lhůtě.
Odborová organizace, která jednala jménem a na účet zaměstnance, podala proti rozhodnutí opravný prostředek k odvolacímu soudu v Iași. Ten řízení přerušil a obrátil se na EuGH s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.
Spor o rozsah pojmu pracovní doby
Předkládající soud poukázal na nejednotnou vnitrostátní judikaturu. Podle jednoho názoru by měla být doba strávená na cestách zahrnuta pod unijní pojem pracovní doby pouze u zaměstnanců bez stálého nebo obvyklého pracoviště. Podle opačného názoru mohou být za pracovní dobu považovány rovněž cesty zaměstnance se stálým pracovištěm, pokud musí na pokyn zaměstnavatele vykonávat práci na jiném místě.
EuGH měl proto v zásadě objasnit následující otázky:
-
Je cesta na jiné místo výkonu práce určené zaměstnavatelem a zpět pracovní dobou, pokud se uskutečňuje mimo obvyklou pracovní dobu?
-
Brání čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv EU a čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88/ES vnitrostátní právní úpravě, podle níž se takové cesty nezohledňují při stanovení průměrné týdenní pracovní doby a při výpočtu práce přesčas?
Podmínky pracovní doby podle unijního práva
Žádná mezilehlá kategorie mezi prací a odpočinkem
Článek 2 bod 1 směrnice 2003/88/ES vymezuje jako pracovní dobu jakoukoli dobu, během níž zaměstnanec pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo plní pracovní úkoly. Dobou odpočinku je podle čl. 2 bodu 2 směrnice jakákoli doba, která není pracovní dobou.
EuGH zdůraznil, že směrnice nezná žádnou mezilehlou kategorii. Určitá doba musí být kvalifikována buď jako pracovní doba, nebo jako doba odpočinku. Tyto pojmy jsou v unijním právu autonomní a musí být vykládány na základě objektivních znaků a s přihlédnutím k účelu směrnice o pracovní době.
Pro účely právní kvalifikace soud zkoumal tři podmínky:
-
Zaměstnanec musí vykonávat svou činnost nebo plnit pracovní úkoly.
-
Během dotčené doby musí být k dispozici zaměstnavateli.
-
Během této doby se musí nacházet v práci.
Skutečnost, že se cesta uskutečňuje mimo obvyklou pracovní dobu, není sama o sobě rozhodující.
Cesty byly součástí pracovních úkolů
Podle rozhodnutí musel zaměstnanec během cest dodržovat pokyny zaměstnavatelky. Ta určovala úkoly, které měly být splněny, cíle i podmínky cest. Vystavovala cestovní příkazy a kontrolovala doklady o uskutečněných jízdách.
Zaměstnavatelka rovněž určila použitý dopravní prostředek a výchozí bod i místo návratu. Zaměstnanec musel dotčené cesty absolvovat, aby mohl provést kontroly, k nimž byl povinen podle pracovní smlouvy.
S výhradou skutkových zjištění rumunského soudu tak byly cesty neoddělitelně spojeny s jeho pracovními úkoly. Byly součástí výkonu jeho pracovní činnosti.
Vázanost pokyny zaměstnavatelky
Pro naplnění znaku disponibilnosti je podstatné, zda zaměstnanec podléhá pokynům zaměstnavatele a v případě potřeby musí poskytnout sjednané pracovní plnění. Může-li naopak se svým časem nakládat bez významných omezení a věnovat se vlastním zájmům, může to svědčit proti závěru, že jde o pracovní dobu.
Zaměstnanec nemohl samostatně změnit ani dobu, ani cíl cest. Rozhodnutí zaměstnavatelky musel respektovat i tehdy, když mu bylo pro cestu poskytnuto vozidlo s řidičem.
Podle údajů předkládajícího soudu nemohl během cesty volně nakládat se svým časem ani jej věnovat vlastním zájmům. S výhradou dalšího přezkumu vnitrostátním soudem byl tedy během cest k dispozici zaměstnavatelce. Intenzita činnosti vykonávané během této doby ani rozsah pracovního výkonu nebyly pro toto posouzení rozhodující.
Stálé pracoviště nevylučuje pracovní dobu
EuGH již dříve kvalifikoval jako pracovní dobu cesty zaměstnanců bez stálého nebo obvyklého pracoviště, pokud cestovali k zákazníkům nebo se od nich vraceli. V projednávané věci bylo naproti tomu v pracovní smlouvě výslovně sjednáno místo výkonu práce.
Podle rozhodnutí tento rozdíl nevedl k vyloučení služebních cest z pojmu pracovní doby. Zaměstnanec byl pravidelně pověřován úkoly mimo své stálé pracoviště. Kontroly a jednání mimo jeho stálé pracoviště patřily k jeho obvyklým pracovním povinnostem; cesty nezbytné k jejich uskutečnění byly součástí plnění pracovních úkolů.
Rozhodnutí EuGH o době strávené na cestách
Služebně nařízené cesty jsou pracovní dobou
Článek 2 bod 1 směrnice 2003/88/ES musí být podle rozsudku vykládán v tom smyslu, že doba cesty na jiné než stálé nebo obvyklé pracoviště a zpět je pracovní dobou, pokud jsou splněny následující podmínky:
-
Zaměstnavatel určil místo výkonu práce.
-
Zaměstnanec na toto místo cestuje, aby vykonával svou činnost nebo plnil pracovní úkoly podle pokynů zaměstnavatele.
-
Cesta je s těmito úkoly neoddělitelně spojena.
-
Zaměstnanec je během cesty k dispozici zaměstnavateli.
Tato kvalifikace platí rovněž pro dobu strávenou na cestách mimo obvyklou pracovní dobu. Kvalifikaci nebrání ani skutečnost, že je v pracovní smlouvě sjednáno stálé pracoviště.
Zjištění skutkových okolností konkrétního případu zůstává na předkládajícím rumunském soudu. EuGH proto své posouzení opakovaně podmínil výsledkem přezkumu, který má tento soud teprve provést.
Druhá otázka byla nepřípustná
Na druhou otázku týkající se průměrné týdenní pracovní doby a výpočtu práce přesčas EuGH neodpověděl. Podle názoru soudu žádost o rozhodnutí o předběžné otázce dostatečně nevysvětlovala, proč byly čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88/ES a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv EU relevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení.
Zejména chybělo dostatečné vysvětlení souvislosti mezi těmito ustanoveními, vnitrostátní právní úpravou a výpočtem práce přesčas dotčeného zaměstnance. Druhá otázka proto byla posouzena jako nepřípustná.
Odměna zůstává předmětem vnitrostátního řízení
EuGH nerozhodoval o proplacení uplatněných 31,5 hodiny. Předmětem jeho přezkumu byla unijněprávní kvalifikace doby strávené na cestách jako pracovní doby. Směrnice 2003/88/ES stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví, zejména maximální délku pracovní doby a doby odpočinku; odměňování za tuto dobu se naproti tomu řídí příslušným vnitrostátním právem a případně kolektivní smlouvou nebo pracovní smlouvou.
O konkrétním nároku na odměnu a dalších podmínkách musí rozhodnout rumunský soud. Tomuto soudu přísluší rovněž rozhodnutí o nákladech původního řízení. Rozhodnutí EuGH neobsahuje konečné rozhodnutí ve sporu o zaplacení.
Význam pro pracovněprávní posuzování doby strávené na cestách
Rozsudek objasňuje, že pracovněprávní posouzení služebních cest nezávisí pouze na tom, zda bylo sjednáno stálé pracoviště. Rozhodující je spíše faktické začlenění cesty do sjednaných pracovních úkolů, určení pracovního nasazení zaměstnavatelem a omezení možnosti zaměstnance volně nakládat se svým časem.
Přitom je nutné vzájemně odlišovat kvalifikaci jako pracovní doby, dodržování dob odpočinku a maximální délky pracovní doby podle unijního práva a případný nárok na odměnu. Společnosti a zaměstnanci, kteří si chtějí nechat posoudit srovnatelnou dobu strávenou na cestách nebo její smluvní úpravu, naleznou u MTR Legal právní poradenství v oblasti pracovního práva přizpůsobené konkrétním okolnostem daného případu.
