Pokud se mezinárodní manželství blíží ke konci a má být rozvedeno, vyvstává otázka, podle jakého národního práva má být rozvod proveden.
Podle nařízení Brusel IIa o manželských věcech může být žádost o rozvod podána pouze v členském státě EU, kde žadatel žil nejméně rok před podáním žádosti, vysvětluje advokátní kancelář MTR Rechtsanwälte. To potvrdil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 10. února 2022 (sp. zn.: C-522/20).
V tomto případě šlo o rozvod manželství mezi italským mužem a jeho německou manželkou. Pár žil v Irsku. Po rozchodu se italský manžel přestěhoval do Rakouska a žil tam něco málo přes půl roku. Žádost o rozvod poté podal u rakouského soudu. Ten se však necítil být příslušný a žádost odmítnul.
S tím se Ital nesmířil. Argumentoval, že požadovaná délka pobytu by měla být minimálně šest měsíců, jak to stanovuje nařízení, pokud osoba má státní příslušnost členského státu EU, kde podává žádost. Požadavek delšího pobytu pro občany jiných zemí by představoval nepřípustnou diskriminaci na základě státní příslušnosti.
Toto argumentování se Nejvyššímu soudu Rakouska nezdálo být neopodstatněné. Pro objasnění této otázky se obrátil na Soudní dvůr EU. Ten však objasnil, že nedochází k diskriminaci, pokud je požadována delší doba pobytu.
Pomocí Brusel IIa má být zajištěno, že k členskému státu, jehož soudy rozhodují o rozvodu manželství, existují skutečné vazby. Státní příslušník, který kvůli manželské krizi opustí zemi, kde měl pár obvyklé bydliště a vrátí se do své domovské země, má nepochybně institucionální, právní a většinou i kulturní, jazykové, sociální, rodinné či majetkové vztahy k této zemi. Tato pouta mohou přispět k potřebné skutečné vazbě na členský stát. To se nedá srovnávat s žadatelem, který tyto vazby nemá, uvedl Soudní dvůr EU.
U mezinárodních manželství je tak vždy nutné zvážit důsledky a případně uzavřít manželskou smlouvu. Zkušení právníci v oblasti mezinárodního rodinného práva poskytují poradenství.
