SDEU upřesňuje státní odpovědnost za porušení pravidel pracovní doby
Evropský soudní dvůr upřesnil unijněprávní podmínky náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným započítáním doby pracovní pohotovosti (EuGH, rozsudek ze dne 8. října 2026 – C-808/24, ECLI:EU:C:2026:836). Článek 2 bod 1 směrnice 2003/88/ES sice definuje pojem pracovní doby, sám o sobě však jednotlivcům nepřiznává práva, jejichž porušení by mohlo založit unijněprávní nárok na náhradu škody vůči členskému státu. Jinak je tomu u čl. 6 písm. b) směrnice: maximální hranice průměrné týdenní pracovní doby, která je v něm upravena, přiznává pracovníkům individuální minimální nárok.
Podkladem rozhodnutí byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Okresný súd Lučenec, vnitrostátní soud na Slovensku.
Spor o pracovní pohotovost u hasičského sboru
Pravidla pracovní doby pro hasičský a záchranný sbor
Žalobce je úředníkem (příslušníkem ve služebním poměru) hasičského a záchranného sboru slovenské obce. Namítal, že doby pracovní pohotovosti strávené na pracovišti nebyly podle slovenského práva v plném rozsahu započteny jako pracovní doba.
Podle rozhodných slovenských předpisů zahrnuje pracovní doba příslušníka hasičského a záchranného sboru dobu, během níž vykonává službu a je k dispozici služebnímu úřadu. Při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby může služba v jednotlivém pracovním dni v zásadě trvat nejvýše 18 hodin. Služba a bezprostředně navazující pracovní pohotovost v místě výkonu služby nesmějí společně přesáhnout 24 hodin za jeden služební den.
Za pracovní pohotovost v místě výkonu služby je stanovena zvláštní odměna. Je-li během této pohotovosti skutečně vykonávána služba, nárok na odměnu za pracovní pohotovost za tuto dobu nevzniká; činnost je namísto toho posuzována jako práce přesčas.
Uplatněná nemajetková újma
Žalobce zastával názor, že jeho pracovní pohotovost vykonávaná na pracovišti nebyla v rozporu s čl. 2 bodem 1 směrnice 2003/88 považována za pracovní dobu. To podle něj současně vedlo k překročení maximální průměrné týdenní pracovní doby podle čl. 6 písm. b) směrnice.
Žalobou požadoval náhradu nemajetkové újmy. Dovolával se zásahu do svého soukromého a rodinného života, do svého nároku na dostatečný odpočinek po službě a do svého práva na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Odměnu za hodiny pracovní pohotovosti, které nebyly započteny jako pracovní doba, naproti tomu nepožadoval.
Dosavadní průběh řízení před slovenskými soudy
Prvostupňové uložení povinnosti Slovenské republice
Okresný súd Lučenec rozsudkem ze dne 20. prosince 2023 konstatoval, že slovenské právo umožňuje nezohlednit pracovní pohotovost hasiče. To platí jak pro pohotovost na pracovišti, tak pro pohotovost doma a není to v souladu s čl. 2 bodem 1 směrnice 2003/88, jak jej vykládá EuGH.
Podle názoru soudu však nesprávná kvalifikace pracovní pohotovosti sama o sobě nestačila k založení nároku na náhradu škody. K tomu by navíc muselo dojít k překročení maximální týdenní pracovní doby podle čl. 6 písm. b) směrnice.
Soud vycházel z toho, že pracovní doba žalobce včetně dob pracovní pohotovosti překročila v rozhodném referenčním období šesti měsíců přípustný počet pracovních dnů o 28 dnů. V tom spatřoval porušení čl. 6 písm. b) směrnice, které se muselo objektivně projevit v soukromém a rodinném životě žalobce.
Při stanovení výše náhrady soud zohlednil:
-
Vzal v úvahu rozsah zjištěného překročení limitu pracovní doby.
-
Dále přihlédl ke zmařené vyhlídce, že by vnitrostátní právní úprava mohla být změněna navzdory již existující judikatuře EuGH.
Na tomto základě soud uložil Slovenské republice povinnost zaplatit náhradu za předpokládanou nemajetkovou újmu.
Zrušení prvostupňového rozhodnutí
Slovenské ministerstvo vnitra podalo proti rozsudku odvolání. Krajský súd Banská Bystrica rozhodnutí dne 30. května 2024 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu.
Podle názoru krajského soudu rozhodl soud prvního stupně nad rámec žalobního návrhu. Žalobce neuplatnil nárok z důvodu zmařené vyhlídky na změnu vnitrostátní právní úpravy ani nárok na náhradu za konkrétní hodiny odpracované nad hranici stanovenou v čl. 6 písm. b) směrnice. Svou nemajetkovou újmu odůvodnil především tím, že doby pracovní pohotovosti nebyly kvalifikovány jako pracovní doba.
Krajský soud se dále domníval, že nárok na náhradu může vyplývat již z neslučitelnosti vnitrostátního práva s čl. 2 bodem 1 směrnice. Dodatečné konstatování, že byl porušen rovněž čl. 6 písm. b), nepovažoval v tomto ohledu za nezbytné.
Otázky slovenského soudu položené SDEU
Okresný súd Lučenec, který věc znovu projednával, měl o tomto posouzení pochybnosti. Podle jeho názoru obsahuje čl. 2 bod 1 směrnice pouze definici. Výslovný zákaz překročit maximální průměrnou týdenní pracovní dobu naproti tomu vyplývá z čl. 6 písm. b).
Soud proto chtěl v zásadě zjistit:
-
Může již nezohlednění pracovní pohotovosti jako pracovní doby v rozporu s unijním právem založit unijněprávní nárok na náhradu vůči členskému státu?
-
Pokud ano, má být náhrada stanovena podle rozsahu nezohledněných hodin pracovní pohotovosti, nebo podle délky trvání protiprávního stavu?
-
Pokud samotný čl. 2 bod 1 nárok na náhradu nezakládá, jaká kritéria se použijí při porušení maximální týdenní pracovní doby podle čl. 6 písm. b)?
Podmínky odpovědnosti státu podle unijního práva
Tři kumulativní požadavky
EuGH nejprve objasnil, že odpovědnost členských států za škody způsobené porušením unijního práva, které jim lze přičíst, je součástí systému unijních smluv. To platí bez ohledu na to, který orgán členského státu porušení způsobil jednáním či opomenutím. Takovou odpovědnost může založit i porušení ze strany vnitrostátního zákonodárce.
Unijněprávní nárok na náhradu předpokládá splnění tří podmínek:
-
Účelem porušeného ustanovení unijního práva musí být přiznání práv jednotlivcům.
-
Porušení tohoto ustanovení musí být dostatečně závažné.
-
Mezi porušením a vzniklou újmou musí existovat přímá příčinná souvislost.
Tyto požadavky jsou nezbytné a dostačující pro nárok na náhradu založený přímo na unijním právu. Vnitrostátní právo však může upravovat odpovědnost členského státu za méně přísných podmínek.
Zásady rovnocennosti a efektivity
Jsou-li splněny unijněprávní podmínky odpovědnosti, řídí se uplatnění nároku na náhradu v zásadě vnitrostátní právní úpravou odpovědnosti. Přitom je nutné respektovat dvě omezení.
Podle zásady rovnocennosti nesmějí být podmínky méně příznivé než u srovnatelných nároků založených výlučně na vnitrostátním právu. Podle zásady efektivity nesmějí vnitrostátní pravidla získání náhrady prakticky znemožnit ani nadměrně ztížit.
Samotný čl. 2 bod 1 směrnice nezakládá nárok na náhradu
Význam pojmu pracovní doby
Článek 2 bod 1 směrnice 2003/88 označuje za pracovní dobu jakoukoli dobu, během níž pracovník v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo plní úkoly. Dobou odpočinku je podle čl. 2 bodu 2 jakákoli doba, která není pracovní dobou.
Pracovní doba a doba odpočinku jsou autonomními pojmy unijního práva. Musí být vykládány na základě objektivních znaků a s přihlédnutím ke kontextu právní úpravy a cíli směrnice. Tímto cílem je stanovit minimální požadavky ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků.
Od článku 2 směrnice se nelze odchýlit. Definice pracovní doby představuje zásadní základ pro použití dalších ustanovení směrnice. Vnitrostátní předpisy proto musí být s touto definicí slučitelné.
Definice bez samostatného přiznání práv
Z této zásadní funkce však podle rozsudku nevyplývá, že čl. 2 bod 1 sám přiznává individuální práva. Toto ustanovení pouze určuje, co se pro účely směrnice rozumí pracovní dobou. Jako takové nezakládá pozitivní ani negativní povinnosti jednotlivcům, členským státům či orgánům Unie.
V případě izolovaného porušení čl. 2 bodu 1 tak není splněna již první podmínka odpovědnosti státu podle unijního práva. Nesprávná kvalifikace pracovní pohotovosti nemůže sama o sobě založit nárok na náhradu škody vůči dotčenému členskému státu vyplývající přímo z unijního práva.
Tím není dotčena možnost, aby příslušné vnitrostátní právo připouštělo odpovědnost za méně přísných podmínek. Zda tomu tak podle slovenského práva je, musí posoudit předkládající soud. Vzhledem k tomu, že EuGH odpověděl na první otázku záporně, nemusel odpovídat na navazující druhou otázku.
Článek 6 písm. b) přiznává pracovníkům vlastní práva
Ochrana prostřednictvím maximální týdenní pracovní doby
Článek 6 písm. b) směrnice ukládá členským státům povinnost omezit průměrnou pracovní dobu za období sedmi dnů včetně práce přesčas na nejvýše 48 hodin. Podle judikatury EuGH je toto pravidlo ustanovením sociálního práva Unie, které jednotlivcům přiznává práva.
Maximální hranice musí být zaručena každému pracovníkovi jako minimální nárok. Pracovníci se proto mohou čl. 6 písm. b) dovolávat přímo před vnitrostátními soudy.
Pokud žalobce svou žalobu zakládá nejen na nesprávné kvalifikaci pracovní pohotovosti, ale také na překročení maximální týdenní pracovní doby, byla by první podmínka odpovědnosti státu splněna. Zda je třeba jeho žalobní návrh chápat v tomto smyslu, musí určit slovenský soud.
Dostatečně závažné porušení
U druhé podmínky odpovědnosti je rozhodující, zda členský stát zjevně a závažně překročil meze své posuzovací pravomoci. Čím menší je zbývající prostor pro rozhodování, tím spíše může již samotné porušení unijního práva představovat dostatečně závažné porušení.
Při tomto posouzení mají význam zejména následující okolnosti:
-
Je třeba zohlednit jasnost a přesnost porušeného ustanovení.
-
Rozhodující je rovněž rozsah posuzovací pravomoci, který dané ustanovení ponechává příslušným orgánům.
-
Je nutné zohlednit složitost skutkového stavu a případné obtíže při výkladu a použití.
-
Zjevné nerespektování ustálené judikatury EuGH v každém případě svědčí o dostatečně závažném porušení.
Podle zjištění uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebyla pracovní pohotovost žalobce od 1. srpna 2020 do 30. června 2023 podle slovenského práva považována za dobu služby. Jeho pracovní doba měla v šestiměsíčním referenčním období překročit průměrnou maximální hranici 48 hodin za období sedmi dnů.
Během tohoto období již byla judikatura EuGH týkající se pojmu pracovní doby a příslušníků hasičských sborů ustálená. Podle ní činnosti zásahových jednotek státního hasičského sboru v zásadě spadají do působnosti směrnice. Článek 6 písm. b) v zásadě brání překročení průměrné týdenní pracovní doby 48 hodin včetně pracovní pohotovosti.
Zda slovenská právní úprava, respektive její použití, vycházela ze zjevně nesprávného pochopení této judikatury, musí přezkoumat předkládající soud. Pokud tomu tak bylo, jednalo by se o dostatečně závažné porušení unijního práva.
Přímá souvislost s újmou
Také posouzení třetí podmínky je vyhrazeno vnitrostátnímu soudu. Musí zjistit, zda mezi překročením limitu pracovní doby a uplatněnou nemajetkovou újmou existuje přímá příčinná souvislost.
Podle rozsudku nelze takovou souvislost dovodit pouze z nesprávné vnitrostátní kvalifikace pracovní pohotovosti. Rozhodující je naopak to, zda právě porušení maximální týdenní pracovní doby způsobilo skutečnou a konkrétní újmu.
Stanovení výše případné nemajetkové újmy
Směrnice nestanoví konkrétní formu náhrady
Směrnice 2003/88 neobsahuje vlastní úpravu náhrady pracovníkům, kterým vznikla újma v důsledku porušení jejích minimálních požadavků. Nestanoví tedy konkrétní formu náhrady ani neupřednostňuje určitý druh odškodnění před jinými formami.
Zda bude nemajetková újma nahrazena peněžitým plněním a podle jakých pravidel se určí jeho výše, se v zásadě řídí vnitrostátním právem. To však musí respektovat zásady rovnocennosti a efektivity. Náhrada navíc musí být přiměřená skutečně utrpěné újmě a zajišťovat účinnou ochranu práv zaručených unijním právem.
Skutečná újma namísto délky trvání nesprávného právního stavu
EuGH odmítl stanovit výši náhrady pouze podle délky trvání stavu odporujícího unijnímu právu. Není tedy rozhodující, jak dlouho vnitrostátní právo umožňovalo nezohledňovat pracovní pohotovost jako pracovní dobu.
Rozhodující je naopak újma, která dotčené osobě skutečně a konkrétně vznikla v důsledku překročení limitu pracovní doby stanoveného v čl. 6 písm. b). Mezi touto újmou a porušením musí existovat přímá příčinná souvislost.
Při stanovení výše náhrady lze mimo jiné zohlednit počet hodin odpracovaných nad maximální hranici stanovenou unijním právem. To platí zejména tehdy, pokud toto dodatečné zatížení mohlo mít dopad na soukromý a rodinný život pracovníka. EuGH však počet hodin překračujících limit neoznačil za jediné rozhodující nebo závazné kritérium výpočtu.
Dosah rozhodnutí pro dobu pracovní pohotovosti
Rozsudek jasně rozlišuje mezi definicí pracovní doby a z ní vyplývající hmotněprávní ochranou pracovníků. Vnitrostátní právní úprava může být v rozporu s unijním pojmem pracovní doby, aniž by z toho samotného vznikl unijněprávní nárok na náhradu škody. Pro odpovědnost státu je naopak zapotřebí ustanovení, které jednotlivci přiznává vlastní právo.
Článek 6 písm. b) tuto podmínku splňuje. Nárok na náhradu však navíc předpokládá dostatečně závažné porušení a skutečnou újmu, která je přímým důsledkem překročení průměrné týdenní pracovní doby. Pouhá délka trvání nesprávné vnitrostátní právní úpravy toto posouzení nenahrazuje.
Poradenství v otázkách pracovní doby a pracovní pohotovosti
Rozlišení mezi pracovní dobou, pracovní pohotovostí a dobou odpočinku může mít zásadní význam jak pro organizaci pracovní doby v podniku, tak pro případné nároky vyplývající z překročení zákonných limitů. MTR Legal Rechtsanwälte poskytuje zaměstnavatelům i pracovníkům podporu v pracovněprávních otázkách s přihlédnutím k vnitrostátnímu a unijnímu právnímu rámci. Další informace naleznete na stránce právní poradenství v oblasti pracovního práva.
